Z homilií svatého opata Bernarda
(Homilia 4 super „Missus est“, 8–9: Opera omnia, ed. Cisterc. 4, 1966, 53–54)
Slyšelas, Panno, že počneš a porodíš syna; slyšelas, že to nebude z muže, ale z Ducha svatého. Anděl čeká na odpověď; vždyť je už čas, aby se vrátil k Bohu, který ho poslal. Čekáme, Paní, na slovo slitování i my, ubožáci, které tíží rozsudek odsouzení.
Hle, nabízí se ti cena naší spásy; hned budeme vysvobozeni, jestliže dáš souhlas. Věčným Slovem Božím jsme všichni byli stvořeni, a hle, umíráme; tvým krátkým slovem máme být znovu oživeni, abychom byli povoláni zpět k životu.
Prosí tě o to, láskyplná Panno, plačící Adam, vyhnaný z ráje se svým ubohým potomstvem; prosí tě o to Abrahám, prosí tě David. Naléhavě tě o to prosí ostatní svatí otcové, totiž tvoji předkové, kteří sami přebývají v temném stínu smrti. Čeká na to celý svět, vržený k tvým nohám. A ne bez důvodu, neboť na tvých ústech závisí útěcha ubohých, vykoupení zajatých, osvobození odsouzených, zkrátka spása všech Adamových dětí, celého tvého rodu.
Dej rychle odpověď, Panno! Paní, řekni slovo, na které čeká země, čeká podsvětí, čekají i samy výšiny. Sám Král a Pán všech, jak velmi zatoužil po tvé kráse, tak velmi touží i po tvém souhlasu, v němž se rozhodl spasit svět. Tobě, která ses mu líbila mlčením, budeš se ještě více líbit řečí, vždyť on z nebe volá k tobě: „Ó nejkrásnější mezi ženami, dej mi slyšet svůj hlas!“ Dáš-li mu slyšet svůj hlas, on ti dá spatřit naši spásu.
Což to není to, cos hledala, po čem jsi vzdychala, zač ses ve dne v noci modlila? Co tedy? Ty jsi ta, které to bylo zaslíbeno, nebo spíše: nezaslíbil to tobě, která jsi jediná vyvolená? Zajisté tobě! Otevři, Panno, srdce víře, rty vyznání, lůno Stvořiteli. Hle, toužebně očekávaný všemi národy klepe venku na dveře. Ach, kdyby pro tvé váhání přešel mimo a ty bys zase v zármutku musela hledat toho, kterého tvá duše miluje! Vstaň, běž, otevři! Vstaň vírou, běž oddaností, otevři vyznáním.
„Zde jsem,“ praví, „jsem služebnice Páně, ať se mi stane, jak jsi řekl.“